Rodiče často vnímají přípravu a příchod miminka jako období, kdy je potřeba věnovat veškerou pozornost na vytvoření podmínek a uspokojení potřeb dítěte.
Potřeby a přání rodičů se dostávají do pozadí nebo přestávají být důležité úplně.
V hlavě jim běží program „Teď musím dělat všechno proto, aby bylo dítě spokojené. Ptát se jej a řešit co ho trápí, co mu schází, kde je potřeba co změnit. O mě teď vůbec nejde.“
Komunikace a tok energie se tak stává jednostranným, od rodiče k dítěti. Svoje problémy pak většinou úplně zazdí, aby na dítě neměly vliv. Musí být přece ten ideální rodič, protože jinak je ten špatný.
Období dítěte neznamená, že jejich úkol se na čas vypíná resp. přepíná na program absolutního odevzdání se dítěti s vypnutím svých potřeb. Neuvědomují si, že dítě vlastně vůbec nestojí o takového ideálního rodiče, který nemá žádné chyby.
Dnešní děti už nechtějí, abychom je brali jako malé nemotorné bytosti, které je potřeba opatrovat, ochraňovat a obětovat se pro ně. Poponášet je na jejich cestě v domnění, že samy by to neušly. Oni už nepotřebují nosiče, ale partnera, který půjde vedle nich, každý po své cestě, a se kterým budou moci diskutovat jako s rovnocenným, předávat si vzájemně zkušenosti a informace. Rodiče z tohoto pozemského světa, který už dobře znají a děti z toho vyššího nadpozemského, který sem přináší. Učení se tak stává oboustranným. Rodič učí dítě a dítě učí rodiče.
Rodiče, nebojte se svým dětem říct, co vás trápí, zeptat se jich na radu.
Oni vám opravdu můžou pomoci, protože vidí a vědí to, co vy nevíte. Když tento přístup uvidí u vás, pak i oni se vás budou ptát a radit se s vámi, jak na ten pozemský život. Krásně se tak budete doplňovat a půjdete společně ruku v ruce po cestě za poznáním.
Těžko můžeme chtít, aby se nám dítě svěřovalo, když to sami neděláme.